Český právní řád a tiskový zákon zná pojem práva na odpověď a dodatečné sdělení od roku 2000, kdy došlo k rozsáhlé novelizaci tiskového zákona. Stalo se tak v době vlády v čele s Milošem Zemanem, která byla menšinovou a jednobarevnou vládou České strany sociálně demokratické, podporované ovšem Občanskou demokratickou stranou, která ve volbách dva roky předtím skončila jako druhá. Obě strany, které původně proti sobě namířily ostrou předvolební kampaň, nakonec uzavřely dohodu o údajně stabilním politickém prostřední, známou jako opoziční smlouva.
A jak to tak bývá, tzv. opoziční smlouva se stala terčem ostré kritiky komentátorů a médií, protože hodlala vytěsnit menší politické strany, se kterými média často velmi sympatizovala. Obě politické strany se rozhodly zásadním způsobem revidovat politický systém a do jejich hledáčku se dostala i média a tiskový zákon. V těch veřejnoprávních se to projevilo politizací mediálních rad, které vyvrcholilo stávkou v České televizi.
Ač tzv. oposiční smlouva deklarovala nejčistší úmysly, především vytvoření stabilního politického prostředí, kde menší politické subjekty nebudou vydírat, stala se nakonec podhoubím pro vznik korupčního prostředí. I to média, novináři, komentátoři ostře kritizovali, často i poněkud přehnaně, až hystericky, ale bezesporu v mnoha případech oprávněně.
Účelem reformy tiskového zákona byly dvě obavy, které bych nazval až psychózy, které se tehdy objevily. První z nich byl pocit, že novináři si budou psát, co se jim zlíbí a nedají dotčeným osobám či firmám možnost se k tomu vyjádřit. Druhá obava byla, že média budou informovat o probíhajících trestních nebo přestupkových řízeních, ale nedořeknou pak, jak to celé dopadlo, že dotyčný souzený byl třeba nakonec osvobozen. Jak říkám, pocity často hraničily až s psychózou.
Tak byly zvednuty instituty, známé z mnohých zemí, tedy právo na odpověď a dodatečné sdělení, zatímco v předchozím tiskovém zákonu se mluvilo pouze o tiskové opravě. Oba instituty nemusejí nic znamenat za normální situace, ale tehdy taková nebyla.
V dobové trochu hysterické době se proto hned záhy objevila protiobava, že noviny, rádia a televize budou na základě zákona zahlceny odpověďmi a nebudou nic jiného dělat než je budou muset zveřejňovat. Nakonec se proto do zákona dostaly i některé obranné pojistky, žádost o odpověď má svou lhůtu, 30 dnů, musí se týkat skutkové podstaty tvrzení a není možné reagovat na odpovědi. Uveřejněním odpovědi nesmí být spáchán trestný čin nebo přestupek nebo odpověď nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Vydavatelé a provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání jsou odpovědi i dodatečná sdělení povinni zveřejnit, píše se v zákonu. Pokud tak ovšem neučiní, je na to taktéž pamatováno, o uveřejnění rozhodne soud. Je ovšem důležité, že se tak musí stát na návrh osoby, která o odpověď nebo dodatečné sdělení žádala. I v tom je cítit obavu a pojistku. Málokomu se totiž chce k soudu.
Výsledkem těchto zásadních pojistek nicméně nakonec bylo, že oba instituty se v podstatě od roku 2000 nevyužívaly nebo jen velmi omezeně. Jinými slovy, obava o jejich nadužívání se vůbec nepotvrdila. V současné době se téměř nevyskytují.
Důvodem jsou jednak zmíněné pojistky, ale i jistá přece jen politická a mediální kultura v České republice. Média většinou dodržují základní pravidlo žurnalistické práce, že dávají prostor těm, kterých se jejich články týkají, někdy až hypertrofovaně. Je přece pro každé médium z hlediska sledovanosti aktraktivní, když se k nějakému článku chce vyjádřit významný politik. Znamená to, že jeho obsah má váhu a že se význačného politika opravdu dotknul.
Problém je tak paradoxně spíše opačný, někteří politikové spíše odmítají odpovídat na novinářské dotazy a žádosti o reakce. Spíše to vypadá, že mnozí politikové, podnikatelé i veřejné osoby by spíše uvítali v tiskovém zákoně právo neodpovídat a dodatečně nic nesdělovat.
Jestli mám tedy odpovědět na přímou otázku, zda-li institut odpovědi a dodatečného sdělení by měl být v tiskovém zákoně a zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání, pak myslím, že to je z našich zkušeností spíše tak nějak jedno. Jak jsem naznačil zkušenosti, v podstatě v České republice není vůbec využíván.
Takže je to opravdu vlastně jedno, jestli v zákoně je nebo není. Osobně se ale přesto domnívám, že by tam být přece jen neměl. Je to totiž opravdu otázka profesionální cti politiků i novinářů, aby vzájemně dodržovali základní pravidla politické i mediální kultury, i když spolu někdy přirozeně válčí. I ve válce se totiž dodržují pravidla.
Politikové by se měli přirozeně vyjadřovat k důležitým věcem veřejného zájmu a novináři by zase měli dát prostor dotčené straně, aby se vyjádřila k článkům a tvrzením.
Když jsem byl místopředsedou Syndikátu novinářů, zajímali jsem se spíše o jiné otázky, jako je například ochrana zdroje, která je v českém tiskovém zákonu nedostatečně řešena a připouští různé, i velmi volné výklady. Ani ony ale nejsou nijak zneužívány.
Ale abych nebyl zase tak optimistický, chápu, že v zemi, kde byl zavražděn novinář, nade vší pochybnost v souvislosti se svou žurnalistickou činností, jsou některé věci citlivější. I v České republice jsou útoky na novináře časté, i když ne tak drastické. Vždy to ale souvisí s obecnou politickou kulturou a samotné zákony v tom nemohou mnoho změnit. Odpovědnost je ale vždy na obou stranách.
Autor: Radko Kubičko, Český rozhlas
